A máme, co jsme chtěli

Poslední den společného Československa, 31. prosince 1992, se na silvestrovskou oslavu schází jedna velká federální rodina. Setkají se ještě jako bratři, rozejít se mají už jako cizinci. Setkání začíná už odpoledne před kostelem, kde má křtiny nejnovější přírůstek do rozvětvené rodiny a její nejmladší člen. Táta malé Zuzky ale chybí. Objevil totiž staré hříchy svého otce a jeho spolupráci s StB. Rozčílený dorazí domů za ostatními až později, kde svůj objev okamžitě a hlasitě začne řešit. Otce skolí infarkt a je odvezen do bezpečí nemocnice. Doma se pak silvestrovské setkání změní v chaos. Hádky o otce, jeho vinu a motivaci nabírají na síle, s postupujícím večerem vyplouvají na povrch další a další tajnosti a rodina se doslova otřásá v základech. Otec je mezitím v nemocnici zcela oprávněně vyděšen představou, co se asi doma odehrává. Rozhodne se proto vyzpovídat mladému doktorovi, který má zrovna službu. Postupně tak vzniká úplný obraz celého příběhu, který není jen černobílý. Ráno je Nový rok. Vznikly dva nové státy a rodina už nebude, jako dřív. A jedno velké tajemství ještě stále zůstalo neprozrazené . . . „Doteď mi vadí, že Československo už není. I když vím, že je to v mnoha ohledech užitečné a v mnoha věcech prospěšné, ale prostě mi vadí, že nejsem ten – Czechoslovakia,“ říká jeden z představitelů hlavních rolí Boleslav Polívka. „Atmosféra na natáčení v bratislavské vile mi velmi často připomínala atmosféru natáčení Pelíšků. Bylo to velmi rodinné, uvolněné a usměvavé. Práce na filmu byla soustředěná, ale zároveň s úsměvem, s humorem,“ dodává Polívka. Tragikomedie „A máme, co jsme chtěli“ má za sebou divácky úspěšné uvedení na Slovensku a příznivé hodnocení 74% na databázi čsfd.cz. Jedním ze scenáristů filmu je i autor komediálního hitu „Invalida“ Tomáš Dušička.